Tradičními zbraněmi každého rytíře byl meč a kopí (ale mohl u sebe mít i sekeru, kladivo či palcát). Po většinu středověku z rytířů toto vybavení dělalo postrach pro jakéhokoliv protivníka. Během stoleté války (1337 - 1453) se však ukázalo, jak snadnou kořistí se mohou rytíři stát pro bojovníky s lukem a šípy. Anglický dlouhý luk by se totiž svou průstřelností klidně vyrovnal i dnešním střelným zbraním. Byl až 1,8 metru dlouhý, poměrně lehký a v rukou zkušeného lučištníka stabilní. Vystřelený šíp doletěl až 180 metrů a hravě dokázal prošpikovat brnění i dřevěnou bránu. Anglické dlouhé luky svou praktičností nahradily do té doby hojně používané kuše, oproti kterým umožnovaly výrazně rychlejší střelbu. Angličtí lučištníci pak v bitvě stříleli naslepo jeden šíp za druhým, aby zvýšili možnost zásahu. Dlouhé luky tak Angličanům vyhrály nejednu bitvu, například i tu u Kresčaku v roce 1346, v níž na straně Francie padl český král Jan Lucemburský.

All knights had the usual arms: a sword and a lance, they could also wield an axe, hammer or mace. For most of the Middle Ages, this equipment made the knights the most feared by any opponent. However, during the Hundred Years' War (1337-1453), knights became easy prey for fighters with a bow and arrows. In fact, with its piercing feature, the English longbow could match the same qualities of present-day firearms. It was up to 1.8 metres long, relatively light and steady in the hands of an experienced archer. The shot arrow flew to a distance of up to 180 metres and could easily pierce armour or a wooden gate. With its practical qualities, English longbows replaced the commonly used crossbows and enabled much faster shooting. During a battle, English archers would shoot arrows without even aiming; they fired one arrow after another, raising the chances of hitting their targets. Using their longbows, the English won many battles, such as the battle of Crécy in 1346, where the King of Bohemia, John of Luxembourg, met his death.